Kopírky už pomalu vytlačovaly jakési lihové stroje a nejen články z cizojazyčných magazínů se šířily kopírováním. Časopisů bylo nemnoho, byl jen jeden v podniku. Rozmnožovat se taky nemohlo kde co, střežilo to nemálo lidí. Člověk je nesvéprávný, proto o všechno musel žádat a čekat na povolení. Byl na to systém žádanek.

Žádanku schvalovali vedoucí, možná i jejich vedoucí a osoby z osobního oddělení. Až přišla podepsaná žádanka, dopravila se do okénka v zamřížovaných dveřích, za kterými byla ta kopírka. A pak už stačilo chodit k těm mřížím a ptát se, zda-li je „zakázka“ hotová. Zpracování zakázky trvalo několik dnů a zakázka spotřebovala mnoho člověkohodin.

Tak na tuto situaci z minulého režimu jsem si vzpomněl při dnešní zprávě z radnice v Třebíči. Mluvčí radnice nesmí mluvit. Aby mohl mluvit, musí podat žádanku ve čtyřech vyhotoveních, po jednom starostovi a místostarostům. Žádanky se schvalují jednou týdně, pak může mluvčí mluvit. Nebylo by lepší mluvčího propustit a kolem radnice postavit plot?