Co ale bylo předtím? Jak jsme žili v totalitě? V rodinném archívu jsem našel následující Luďkovy vzpomínky:

KRÁLOVOPOLSKE GYMNÁZIUM V LETECH 1970 - 1990 (Údaje a vzpomínky pamětníka)

Výročí jsou přece jen dobrá věc - co by si bez nich naše historická paměť chudák počala. Aspoň nás ten nezadržitelně pravidelný tikot neoblomného kosmického orloje občas přiměje ohlédnout se zpět a hledat - a někdy třeba i najít - v uplynulém, a proto zdánlivě i jaksi neskutečném čase něco reálně živého a naléhavého. A teď' jsme právě apelováni 75. výročím založení královopolského gymnázia. Tento příspěvek k jeho jubileu je časově limitován dvěma dekádami, v nichž se snoubí neblahá minulost s nadějnou přítomností. Není to minulost v propadlišti času, ale živá minulost monopolní, totalitní vlády, minulost, jíž jsme kontaminováni všichni, třebaže v různé míře. Proto je třeba vrátit se i ke kritickým letům 1968 - 1970.

Dějiny a život našeho ústav v období let 1945 - 1970 byly již zachyceny ve třech publikacích: v almanachu Padesát let gymnázia (1920 - 1970), ve Výroční zprávě 1970 - 1980 a v Ročence k 65. výročí založení gymnázia. Pro mnohé články v těchto publikacích nalezneme omluvu jen s uzarděním a za pomoci známého sloganu "nesuďte nás podle toho, co jsme psali, ale podle toho, co jsme psát mohli".

Jako každá škola je nutně. spjata se svou dobou, tak i naše gymnázium přirozeně podléhalo proměnám politického a veřejného života a často jimi bylo neblaze a rušivě ovlivňováno. Po roce 1945 nejlaskavější doteky doby před listopadem 1989 pocítila škola v roce 1968. Přestože cílem tehdejšího "obrodného procesu" nebylo vytvoření skutečně svobodné společnosti založené na politickém pluralismu, na tržní ekonomice a hlavně na existenci rozsáhlé soukromé sféry lidského života, která by byla zcela imunní vůči jakémukoli politickému vměšování, stále více lidí aktivně souhlasilo s tímto pokusem o vnesení lidského, humánního rozměru do pokračujícího celospolečenského socialistického experimentu.

Reformní pokusy uvítala naprostá většina profesorského sboru s nadějemi a očekávala, že po dlouhých letech bude zase obnovena důstojnost učitelského stav. Studenti se s elánem pustili do správy vlastních věcí a začali přecházet do nově utvořené Unie středoškoláků a učňů. Formální členství v Československém svazu mládeže a z toho plynoucí pasivita mnoha svazáků se proměňovaly v činorodý ruch se snahou najít vlastní tvář a samostatně formulovat stanoviska jak k problémům doby, tak i k životu školy. Ve třídách byl patrný zájem o pravdivý výklad minulosti i přítomnosti. Žáci kladli svým profesorům zvídavé a podnětné otázky, diskutovali a projevovali upřímnou radost z volnosti projev. Sám rád vzpomínám na živé diskuse v chlapecké IILA. Definitivnímu zhroucení pilířů neúnosného politického a společenského života zabránilo věrolomné přepadení naší vlasti armádami Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. V dochované školní kronice čteme zápis odvážné ředitelky školy: "Dvacátého prvního srpna se všichni občané naší republiky probouzeli do smutného, tragického dne, který má nedozírné následky pro celou naši budoucnost. Vojska pěti států Varšavské smlouvy vstoupila v noci na naše území pod záminkou, že kontrarevoluce, která prý po lednovém zasedání ÚV KSČ ohrožovala vývoj socialismu u nás, připravovala návrat kapitalismu a odtržení našich zemí od Varšavské smlouvy." Členové sboru ve zdrcující většině odsoudili "bratrskou pomoc" a svými podpisy podpořili různé protiokupační rezoluce. Podobně tak činili na svých shromážděních i studenti. Ti se v některých třídách dokonce zbavovali ruských učebnic. Listopad byl dalším kritickým měsícem roku 1968. Jestliže ještě v měsících srpnu a záři byla zřetelná jednota občanů Československa, pak v říjnu, ale zvláště po listopadovém plénu ÚV KSČ bylo zřejmé, že jednotlivci, ale i určité skupiny konzervativního a dogmatického směru začali prosazovat revizi všeho toho, co dobrého přinášel "obrodný proces". Proti snahám usilujícím o návrat zpět do doby minulé vstoupili vysokoškoláci 17. listopadu, v Mezinárodní den studentstva, do třídenní stávky. I naši studenti se připojili a vyhlásili stávku na podporu vysokoškoláků, žádajících pokračování polednové cesty. V lednu 1969 student Jan Palach protestním sebeupálením a morálním obsahem svého činu demonstruje svou hlubokou lásku k svobodě a vlasti. Bohužel, byla to tehdy marná oběť. Síly vnější byly mocnější. Sen o socialismu s lidskou tváří se hroutil a následující měsíce to ukázaly. Nástupem ambiciózního G.Husáka do funkce prvního tajemníka ÚV KSČ v dubnu 1969 zesiluje normalizační tlak a v několika vlnách probíhají čistky v celé československé společnosti. Události v den prvního výročí sovětské okupace, doprovázené střelbou do demonstrujících, však prokázaly autentický postoj většiny obyvatelstva ČSSR. Světlým okamžikem se v této době ukázaly oslavy 50. výročí založení gymnázia. Velká účast na slavnostní akademii a na společenském večeru v sálech

Stadiónu na nynější Kounicově ulici l0.října 1970 byla dokladem vřelého vztahu absolventů k jejich ústavu.

Koncem let šedesátých a počátkem let sedmdesátých dochází k četným změnám a přesunům v profesorském sboru, mění se i vedení školy. V červnu 1970 se sbor důstojně loučí s ředitelkou Brejchovou a oceňuje její zásadový postoj v kritických letech 1968 - 1970. Ředitelem je jmenován bývalý zástupce dr. L.Wohlgemuth. Zástupci se stávají prof. A.Hinšt a D.Veverková, sesazená ředitelka střední ekonomické školy v Brně. V roce 1970 - 1972 je snad tlak normalizační atmosféry nejintenzivnější. V komunistické straně se odchylky a hereze nikdy nepřipouštěly a téměř nikdy neodpouštěly. Důkazem toho je i výsledek stranických prověrek: z 16 členů základní organizace - po vyškrtnutí a vyloučení - zůstali v KSČ jen čtyři členové, kteří tvořili tzv. zdravé jádro. Na podzim 1970 byly v rámci "očisty" státního aparátu prováděny stanovenou komisí (zástupce ředitelství, KSČ, ROH) "pohovory" za účelem služebně-politického hodnocení. Pohovory končily vesměs stereotypními závěry o nezbytnosti studovat politickou literaturu a zapojit se více do veřejné práce. Prozatím - na základě přípisu městských stranických a školských orgánů - byla přeřazena jedna členka sboru na jiné gymnázium, "vzhledem k tomu, že se pro své názory zdiskreditovala v očích pracovníků SSM". Základem normalizačního programu se stal v prosinci 1970 pamflet "Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti od XIII. sjezdu KSČ". "Poučení" se stalo téměř na dvě desetiletí směrodatnou instrukcí stranické ideologie a od počátku roku 1971 bylo do škol expedováno jako základní směrnice pro politickovýchovnou činnost. V únoru 1971 byla odvolána z funkce zástupkyně ředitele D. Veverková a nahrazena proL M.Pleskou. V témže roce vznikl mezi ruštinářkou A.V. a maturitní třídou IILE diskusní spor o charakter prohlášení "2000 slov"; student Jan Šabata, který se v něm nejvíce angažoval, nebyl nejdříve připuštěn k maturitě a ve třídě došlo ke změně třídní profesorky. Na nátlak inspektora byl případ řešen prokurátorem a posléze předán k došetření SNB. Věc však dopadla pro obviněného dobře a dva dny před maturitou i školské orgány povolily studentovi maturovat, i přes zákulisní jednání ruštinářky a přes její velké rozhořčení, že žáci třídy III.E odmítli "svědčit" proti svému spolužákovi. Od l.září 1971 je přeloženo několik vyučujících, mezi nimi i proL J.Ondříková, která vystupovala proti vyloučení J.Šabaty ze studia. Případ měl však další dějství. J.Šabata se v listopadu 1971 zúčastnil v šestnáctičlenné skupině mladých lidí letákové akce namířené proti volbám. V letácích šlo především o výzvu, aby občané k volbám nechodili, že nejsou povinni volit. Ve skupině bylo i několik vysokoškoláků, bývalých absolventů našeho gymnázia. Jim pak nebylo umožněno vykonat závěrečné zkoušky, a dokončit tak vysokoškolské studium. Samotný J. Šabata, zadržený přímo u předávání letáků, byl v roce 1972 odsouzen k dvouapůlletému žaláři.

Absurdní bylo, že se tato skutečnost zpětně odrazila na politickém a kádrovém hodnocení našeho gymnázia. Vedení školy i profesorskému sboru bylo neomaleně vytknuto, že nechaly maturovat žáka, když potom (!) vystupoval proti tak úspěšným prvním volbám normalizace (téměř sto procent hlasů ve prospěch kandidátů očištěné strany a Národní fronty). V těchto dobách se u profesorů setkává s nepříznivým ohlasem necitlivé a autoritativní působení inspektorů ing. M.Tomka a Z.Krejčího. V únoru 1972 je bryskně odvolán ředitel dr. Wohlgemuth a novým ředitelem jmenován dr. L. Liškář, dosavadní vedoucí kabinetu pedagogiky a psychologie Pedagogického ústavu města Brna. Přeložena je i vysoce charakterní a zásadová proL V.Skácelová. Na jiné gymnázium je nucen odejít i zástupce ředitele A.Hinšt, poněvadž jako jediný nestraník ve vedení školy nemůže být kádrovou oporou. Poznamenávám, že prof. A.Hinšt, známý brněnský fotograf, emigroval v roce 1980 do Německa. Na jeho místo nastupuje jako kádrová opora prof. B. Žďárský z gymnázia Brno, Lerchova. Odchází i zástupkyně M.Pleská, za ni na kratší dobu přichází prof. M.Nový z gymnázia Brno-Husovice. Ředitel dr. Liškář ukončil svoje působení na škole v červnu 1975, kdy byl uvolněn do vedoucí funkce na resortní škole federálního ministerstva vnitra v Brně. Ve školním roce 1975/76 se stává ředitelem gymnázia prof. J. Hofer, který dříve působil na střední průmyslové škole strojnické v Brně.

Období let 1970 - 1989 se vyznačovalo mnohdy naprostou absencí právního stavu; normalizace - pokud jí rozumíme vnucovanou identifikaci s režimem reálného socialismu - trvala vlastně až do "sametové revoluce" 1989. A jako nástroje využívala i politické služebnosti, k níž byl učitelský stav dotlačen. Bohužel, těmto skutečnostem se nevyhnula ani naše škola. Jako příklad lze uvést neodůvodněné přeložení proL M.Hájkové v roce 1973, i když pečovala o dítě mladší jednoho roku. V témže roce zdůrazňuje ředitel jako politicky naprosto neúnosné, aby se studenti účastnili v kostele církevního pohřbu žáka Berného, který nešťastně zahynul v Jeseníkách. Dále je třeba připomenout "výstražný kázeňský případ" studenta Jiřího Hegra z počátku roku 1977. Jiří Heger, výborný a charakterní žák třídy IV.D, večer na chatě, kde byl se svými spolužáky na výletě (bez třídní profesorky), přehrál text Charty 77. "Uvědomělý" otec jednoho spolužáka, který se doma svěřil, co na chatě slyšel, věc udal. Případ začala ve škole vyšetřovat Státní bezpečnost. Z hlediska trestněprávního dopadl Jiří Heger dobře. Na nátlak školských orgánů však ředitelství školy zahájilo několik jednání o vyloučení žáka. Z počátku nebyl pro vyloučení ani jeden člen sboru. Kuriózní přitom bylo, že řada učitelů text Charty 77 vůbec nečetla. Na druhé odpolední poradě sboru 24.března 1977 bylo s pocity studu a bezmocnosti podivným hlasováním-nehlasováním rozhodnuto o vyloučení. Zvednutím ruky hlasovali jen ti členové sboru, kteří byli proti vyloučení a kteří se chtěli zdržet hlasování. Počet ostatních členů sboru - zjištěný podle prezenční listiny z první odpolední porady - byl hodnocen jako počet těch, kteří s vyloučením souhlasí. Vyloučený žák Heger odešel po nějaké době do emigrace a v USA vystudoval medicínu. Poučná je i causa žákyně Strejčkové. Když se v září 1983 nemohly zjistit příčiny její absence ve škole a nepřítomnosti v Brně, byla vyškrtnuta ze studia. Pak přišlo sdělení, že se ona ani její rodiče nevrátili ze zahraničního zájezdu do Jugoslávie. Odbor školství Jihomoravského krajského národního výboru dal příkaz, aby žákyně byla vyloučena ze školy. Přes námitky profesora Šulce, že nelze jednat o vyloučení osoby, která ve skutečnosti již není žákyní školy, byla Strejčková na mimořádné pedagogické radě v listopadu 1983 vyloučena ze studia pro neomluvenou nepřítomnost ve vyučování. O tempora! O mores!

Nepřízeň doby pociťovala prof. O. Č., která k nám byla přeložena ve školním roce 1972/73. Tato stranicky vyděděná profesorka dlouho nesměla zastávat funkci třídní učitelky, nemohla mít přesčasové hodiny a několik let nepobírala žádné odměny. (Ty však ve školství nikdy nedosahovaly horentních částek.) Při nějaké příležitosti přišla řešit její problémy komisní místopředsedkyně KNV. Do ředitelny vstupovali jednotlivě někteří přizvaní učitelé. Nevrlá místopředsedkyně se velmi rozhořčovala nad politickou úrovní školy, když jsme zdravili pozdravem "dobrý den", nikoli "čest práci!" Jen na okraj je možno podotknout, že v té době byly problémy i s oslovováním. Mnozí žáci se vyhýbali "soudružskému" oslovení vyučujících a oslovovali je "pane profesore" nebo "pane učiteli", což bylo nadřízenými nelibě kvitováno.

Je známo tvrzení, že školu dělá školou učitel. Snahou každého ředitelství tehdy bylo, aby získaná kvalifikovaná síla byla i kádrovou posilou - to znamená členem KSČ. A to nebylo nikterak snadné. Po roce 1968 se totiž lidé zbavovali iluze, že by pronikáním do stranických řad mohli ovlivnit chod veřejných záležitostí k lepšímu. "Mlčící většina" se stále více vzdalovala od politického a veřejného života. Získávání nových, zejména mladých členů KSČ byl permanentní úkol až do listopadu 1989. Počátkem osmdesátých let sliboval zástupce ředitele místo na naší škole pod podmínkou vstupu do strany našemu bývalému výbornému žáku s žádanou kombinací matematika - fyzika. Ten nabídku odmítl a výsledek byl paradoxní. Mladý absolvent vysoké školy nezískal místo na našem gymnáziu, ale i jako nestraník na jiné brněnské škole. Dnes působí jako úspěšný matematik a zástupce ředitele. K výše uvedeným epizodám třeba dodat: V diskusi o křivdách bychom si měli uvědomit, že největší křivdy jsou zapsány v osudech jednotlivců a jejich rozměr nelze dostatečně postihnout.

V období let 1970 - 1990 patřilo královopolské gymnázium, a patří i dnes, k největším nejen v Brně, nýbrž i v celém jihomoravském kraji. Stavy žactva se v 70. letech pohybovaly mezi 673 - 732 žáky v 18 až 20 třídách, v 80. letech mezi 571 - 750 žáky v 16 až 20 třídách. Největšího počtu tříd a žáků dosáhl ústav ve školním roce 1989/90. V 21 třídách navštěvovali školu 793 žáci, z toho 267 chlapců a 526 dívek. Profesorský sbor čítal kolem 40 členů, větší část žen byla dokladem tradiční feminizace školství. V roce 1969 se začalo vyučovat podle projektu čtyřletého gymnázia a v roce 1971 byl ukončen cyklus tříletého studia střední všeobecně vzdělávací školy (SVVŠ). Nejdříve přetrvávalo tradiční dělení tříd na třídy humanitní a přírodovědné, oba typy i s možností rozšířeného vyučování cizím jazykům.V povědomí rodičovské veřejnosti se dlouho udržoval - a možná udržuje - názor, že královopolské gymnázium je školou humanitního, jazykového charakteru. K tomu vedle schopných učitelů "jazykářů" přispívala i skutečnost, že jsme měli - jako jediná škola na Moravě - humanitní třídy s rozšířenou výukou klasickým jazykům. O tyto třídy pečovaly výborné a zanícené profesorky F. Češková a dr. J.Marková. Bohužel, koncem 70. let byl tento typ třídy charakterizován jako již zcela nepotřebný. V 80. letech jsou pak ustavovány v rámci reforem československého školství nové typy tříd s rozšířenými přírodovědnými předměty, a především s předmětem ZVOP (základy výroby a odborné přípravy).

Škola musela svou činnost stále přizpůsobovat vytyčené stranické a státní linii. Pečovatelský charakter státu v ideologii a státní dirigismus se projevovaly jak ve vztahu k učitelům, tak i k žákům. Začalo se realizovat většinou nic nedávající, namnoze formální ideové a politické vzdělávání učitelů (IPVU) s povinnými písemnými pracemi a zkouškami. Jeho nesnesitelné protahování trvalo až do listopadu 1989. Někteří učitelé byli "získáni" ke studiu Večerní univerzity marxismu-leninismu (VUML). Byl vypracován ucelený systém komunistické výchovy, závazný pro všechny školy. Po čistkách ve školních knihovnách byly "libri prohibiti" odvezeny a škola se s nimi již nikdy neshledala. S úsměvným zadostiučiněním uvádím, že v rámci ateistické výchovy a v boji proti pověrčivosti nebyl přijat návrh na useknutí palce u karyatidy při vchodu do budovy školy. K hlavním povinnostem učitelů patřilo věnování zvýšené pozornosti dětem z tzv. dělnických a rolnických rodin a dětem funkcionářů. Zbytek děti patřil k "ostatním". Z dějin a ze života dobře víme, co znamenalo zařazení člověka nikoliv podle toho, jaký je a co dovede, ale podle původu. Už při přijetí dětí byly v posudcích podtrhovány "kladné" údaje: členství rodičů v KSČ a masových organizacích, veřejná činnost, vyznamenání atd. K hendikepům patřilo např. chození do náboženství nebo neúčast na veřejném životě.

Mezi prvořadé úkoly náležela "výchova k volbě povolání". Tou se intenzívně zabývalo ředitelství školy a členka profesorského sboru pověřená funkcí výchovné poradkyně. Nedařil se však ústřední úkol - získávat maturanty pro vojenské školy (i když byly třídním učitelům za úspěšný nábor zvyšovány odměny) a pro technické obory vysokoškolského studia, zejména pro strojní fakultu. Mohu potvrdit, že nedoporučením studentů na vysokou školu z důvodů politických se třídní učitelé zásadně vyhýbali. Posudky (komplexní hodnocení) byly vypracovávány v převážné většině s citlivostí a taktem a končily vesměs obligátním "má kladný poměr k socialistickému zřízení". Úspěšnost přijetí žáků našeho gymnázia na vysoké školy se pohybovala mezi šedesáti pěti až devadesáti procenty.

Samostatnou kapitolu by mohly tvořit oslavy různých výročí. Slavilo se a vzpomínalo bez oddechu. Uvádím jen některá výročí: 10.1.(Husák), 21.1.(Lenin), 25.2.(Den vítězství lidu), 8.3.(Mezinárodní den žen), 28.3.(Den učitelů), 5.4.(Košický vládní program), 12.4.(Den kosmonautů), 22.4. (Lenin), 1. máj, 5. a 9.květen, 21.5.(vznik KSČ), 1.6.(Den dětí), 10.6.(Lidice), 9.9.(Den tisku, rozhlasu a televize), 6.10.(Den armády), 28.10.(Den znárodnění, vzniku československé federace a založení ČSR), 7.11.(VŘSR a počátek Měsíce československo-sovětského přátelství), 17.11.(Mezinárodní den studentstva), 23.11.(Gottwald), 12.12.(Československo-sovětská smlouva). Nemusím snad ani připomínat, že se slavila různá výročí významných osobností i nevýznamných osob a že při příležitosti některých z nich probíhaly kampaně závazků, které soustřeďovala a obhospodařovala "prodloužená ruka strany" Revoluční odborové hnutí.

Klamná je ovšem představa, že všechny oslavy a akce byly jen formální záležitostí. Formální a administrativní záležitostí byl například stovkám žáků prakticky vnucovaný odběr sovětského tisku; ten si často žáci hned po obdržení "ukládali" ve třídě do koše. Mnohé akce a oslavy však poskytovaly kantorům i žákům možnost prezentovat se tvůrčí prací, kulturním a uměleckým vystoupením, zejména v oblasti literatury, hudby, zpěvu, gymnastiky. Pěvecký sbor pod vedením prof. S. Švihálkové se stal výraznou součástí života naší školy a gymnázium skvěle reprezentoval.

Zájmová činnost žactva byla podněcována nepřebernou nabídkou soutěží: Strážnice Marušky Kudeříkové, Wolkrův Prostějov, Puškinův památník, Co víš o SSSR, Malá společenská maturita, Natura semper viva, Geografia, olympiády - v jazycích, matematická, biologická, chemická, fyzikální, dále Běhy vítězství, Závody branné všestrannosti, soutěže ve střelbě z malorážky, ve sportovní gymnastice, v plnění Odznaku zdatnosti. V těchto i jiných soutěžích dosáhli naši žáci četných úspěchů v regionálních a celostátních kolech. V 80. letech získalo několik našich žáků ve Středoškolské odborné činnosti (SOČ) 1. místo v celostátním kole (Kachlík, Oppeltová, Keprt, Romportlová). Vedením SOČ na škole byl pověřen - a dosud se o ni stará - dr. František Chládek; dbá přitom o její neformální ráz.

Brigády byly jistě faktorem, který školu zatěžoval. Po pravdě je však nutno přiznat, že pro většinu žáků byly událostí, kterou vítali s dychtivostí a romantikou mládí. Zejména na chmelové brigády, např. v Blšanech, v Běsně a v Panoším Újezdě, absolventi rádi vzpomínají.

Dobou podmíněné a vyžadované patronáty s výrobními podniky a různými ústavy přinesly jisté výsledky především při vytváření lepších materiálních podmínek pro provoz a chod školy. Zůstává však otázkou, zda patronáty měly jasnou a trvalou linii vzestupu a zda jsou ve státech se stabilizovanými poměry jednoznačně nutné. Na základě zkušeností se domnívám, že největším přínosem pro školu byl patronát s Královopolskou strojírnou.

Práci a pomoc škole ze strany Sdružení rodičů a přátel školy (SRPS) lze spojit se jmény předsedů J.Vašíčka a J.Kuchovského. Především však za předsednictví ing. V.Bully byla spolupráce SRPŠ se školou příkladná a úspěšná.

Družba mezi naší školou a gymnáziem v Bratislavě-Petržalce, navázaná již v 70. letech, byla přivítána oběma stranami. Stávala se nejen pěknou společenskou, nýbrž i pracovní záležitostí a přispívala k rozvoji česko-slovenského přátelství. Škoda, že po rozpadu Československa nastala v naší spolupráci jistá přestávka, doufám, že ne na dlouho. Ve školním roce 1981/82 došlo zásluhou agilní dr. V. Pochylé k navázání družebních styků s polytechnickým lyceem ve francouzském Rennes. S lehkou ironií lze dodat, že snad proto, že naše škola ještě nebyla samostatný právní subjekt, museli se zájezdu do Francie zúčastňovat vedoucí odboru školství JmKNV ing. J.Smolka nebo jeho zástupce ing. R.Kolář. Ten také v roce 1985, kdy "nikdo z účastníků nepřišel do styku s nežádoucími osobami", "zaujal kritické stanovisko k některým netřídně pojatým postojům francouzských hostitelů". Nebudiž taky komentováno stálé konstatování, že v rámci internacionální výchovy se "přes velké úsilí nepodařilo navázat družební spolupráci se sovětskou školou a se školou v NDR".

Život v "šedé zóně" (1970 - 1989) jistě nebyl pro učitelstvo lehký. Učitele však nelze vidět jen jako udolaný, zastrašený stav, který se s pocity strachu a nervozity přizpůsobuje bezpodmínečným plněním povinností, příkazů a úkolů. Značná část učitelů neplula lehkovážně s větrem, měla svá velká přesvědčení, hledala vlastní cestu, dovedla své myšlení a jednání orientovat správným směrem, dovedla najít vztah k sobě i ke studentům. Pokud člověk žije a může prožívat svůj osud, "nic není na světě senzačnější než doba, ve které žijeme", jak říká filosof. Mnozí učitelé dovedli naši školu naplnit plnokrevným životem a neprokazovali to jen na oslavách MDŽ, Dne učitelů, na reprezentačních plesech, na tanečních hodinách, na stužkovacích večírcích, na výletech a zájezdech.

Jistým mezníkem v práci gymnázia se jeví v důsledku nastávajících změn ve výuce rok 1980. Zajímavým a pěkným zážitkem byla návštěva třicetipětičlenné delegace učitelů z Japonska. V listopadu 1980 se konaly zdařilé oslavy 60. výročí založení gymnázia. Čtvrtého listopadu se za účasti četných hostů ve škole konala slavnostní pedagogická rada a 7. a 8.11. se konaly v sálech brněnského Stadiónu sjezdy abiturientů. Slavnostní akademie, v níž s úspěchem vystoupili i hosté z družebního gymnázia v Bratislavě, měla velmi dobrou úroveň. - Realizací dokumentu "Další rozvoj československé výchovně-vzdělávací soustavy" ze 4.6.1976 nastala ve vývoji gymnázia nová etapa. Od l.září 1984 se gymnázium mělo stát - vedle odborných škol a odborných učilišť - všeobecnou polytechnickou školou poskytující odborné vzdělání. Gymnázium nemělo být, jak bývalo tradicí, jen výběrovou školou, která připravuje studenty především pro vysokoškolské studium, ale také školou pro některé odborné činnosti v národním hospodářství, správě, kultuře a náročnějších dělnických povoláních. Nová koncepce školství a celkového vzdělávání a nové pojetí gymnázia vyžadovaly i nové způsoby a metody ve vzdělávacím, učebním a výchovném procesu. Způsobilost pro novou koncepci gymnázia museli učitelé prokázat v rámci povinného školení vypracováním písemné práce a ústními zkouškami. Přípravné experimentální období začalo na gymnáziu ve školním roce 1980/81 zavedením nového předmětu základy výroby a odborné přípravy (ZVOP). Z počátku patřily k povinně volitelným odborným předmětům základy strojírenství, základy zemědělské výroby, základy ekonomiky a elektrotechnika. Výuka těchto předmětů, pro gymnázium netradičních, byla doplňována dvoutýdenní praxí na různých, často obtížně sháněných pracovištích (KSB, MEZ, JZD Komín atd.). Od poloviny 80. let se zavádějí předměty informatika a programování, s nimiž na škole dochází k rozšíření počítačů. Nová koncepce, která již od počátku neměla šance na úspěch, není dnes samozřejmě realizována. Vyvolávala nesouhlas značné části pedagogického sboru a byla zpochybňována i zainteresovanou veřejností. Nemohlo uniknout pozornosti, že absolventi gymnázia nezískávají maturitou z odborných předmětů stejnou kvalifikaci jako absolventi odborných škol. Moderní škola je bezpochyby školou v proměně. V ní však všechno nově přicházející a zaváděné musí být důkladně promyšleno a uváženo. Novou koncepci usilovně hájilo ředitelství ústavu. Ředitel Hofer vždy "školou žil." Byl to ředitel vysokého pracovního nasazení, svědomitý a odpovědný, pečlivě až úzkostlivě plnící příkazy a nařízení. Jeho zásluhou došlo v budově gymnázia k žádoucím úpravám a rekonstrukcím. Náročná generální oprava ústředního topení a elektroinstalace narušovaly výuku. Zpoždění Stavebního podniku města Brna v pracích vedlo dokonce k tomu, že od poloviny října téměř do konce listopadu 1981 muselo ředitelství zajistit odpolední výuku našich žáků na sedmi školách v Brně. Zřizováním nových odborných pracoven a modernizací stávajících učeben se připravovaly podmínky pro novou koncepci, jejíž uvádění v život školu značně vyčerpávalo.

Od poloviny 80. let dochází v profesorském sboru k četným změnám, zejména příchodem řady mladších profesorek. Mění se také vedení školy. Po prof. Žďárském se stává od l.září 1984 zástupkyní ředitele prof. A.Hlavová. Ta pak po řediteli J. Hoferovi přebírá ve školním roce 1988/89 nevděčnou funkci ředitelky školy. Zástupkyněmi ředitelky se stávají dr. L. Kyjánková a prof. J. Dufková a pak dr. R.Pospíšil. Ředitelka A.Hlavová byla ředitelkou s pěkným, tolerantním přístupem k lidem, nemilující konflikty a snažící se řešit problémy podle nejlepšího vědomí a svědomí.

Ke konci 80. let jsme svědky neúčinnosti dosavadního politického a ekonomického systému v naší republice. Nespokojenost a odpor proti totalitnímu režimu mají za následek sérii represivních zákroků, která vyústila 17.11.1989 v Praze na Národní třídě po ukončení pietního aktu k uctění památky Jana Opletala neobyčejně tvrdým zásahem policejních sil proti manifestujícím studentům. Studentské hnutí dalo svým vystoupením impuls k dramatickému společenskému pohybu, v němž se většina Čechů a Slováků během deseti dnů rozhodla pro život v demokratickém státě. Mluvčím lidového hnutí v českých zemích se spontánně stalo Občanské fórum. Četné manifestace a demonstrace vyvrcholily celostátní protestní politickou stávkou 27.listopadu 1989. V Brně se manifestací na náměstí Svobody účastnily desítky tisíc lidí.

Tehdejší události měly přirozeně vliv na školu a její život. Hořící svíčky v rukou našich studentů na dvoře školy jako připomenutí pražských studentských událostí vrhaly ostré světlo do přítmí mizejícího světa. Studenti možná někdy vystupovali s menší soudností a větší kritičností mládí, ale rozhodně nadšeně a upřímně. Co říci například k jejich požadavkům: objektivní zhodnocení novodobých dějin od roku 1918 a jejich odraz v osnovách, pravdivé informování o současné ekologické situaci ČSSR? - K rychle založenému OF na gymnáziu se připojilo téměř devadesát procent sboru. Z požadavků OF formulovaných 14.12.1989 lze uvést: souhlas s kandidaturou Václava Havla na úřad presidenta, urychlené vyšetření pražských události 17.listopadu, odloučení organizací politických stran od pracovišť, zrušení dosavadních praktik kádrové práce na školách. Ne vždy však měly podpisové akce souhlas devadesáti procent sboru. Postupně byly podávány různé programové návrhy ke školské problematice, někdy i s netrpělivostí, která vyplývala z obavy, že se něco promešká. Je ovšem nutno po pravdě uvést, že ne všechno nově přicházející bylo ve škole všemi členy sboru vítáno. Loučení se starými věcmi je nelehké. Velký rozruch způsobilo 21.11. - tedy v době, kdy ve státě nebylo nic rozhodnuto - vystoupení MUDr. Jitky Ryšánkové ve školním rozhlase. Při třídních schůzkách SRPŠ měla mít přednášku o harmonickém vývoji mladého člověka. Místo přednášky však pronesla prohlášení, v němž neobyčejně ostrými slovy charakterizovala a odsoudila totalitní režim. Za nějakou chvíli bylo v rozhlase oznámeno, že prohlášení doktorky Ryšánkové neodpovídá míněni ředitelství školy a výboru KSČ. - V únoru 1990 škola splácí s ulehčením svůj mravní deficit. Ředitelství a profesorský sbor se dopisem omlouvají rodičům Jiřího Hegra v Brně a samotnému J. Hegrovi dopisem do USA za diskriminaci, kterou byl v roce 1977 postižen. Dodám jen, že při návštěvě gymnázia hodnotil bývalý žák J.Heger, teď' už lékař, svůj případ s nadhledem, bez jakékoli zášti a nenávisti vůči škole. Na druhé straně poslala sboru dopis ruštinářka A.V.; omlouvala se v něm za svízele a problémy způsobené škole v souvislosti s případem Jana Šabaty v roce 1971. Podobný omluvný dopis poslala i samotnému J. Šabatovi.

Na základě konkurzního řízení a hlasování profesorského sboru mění se celé vedení školy. Od školního roku 1990/1991 je ředitelem gymnázia dr. Josef Filouš, který dříve učil na střední průmyslové škole elektrotechnické v Brně. Jeho příchodem dochází na ústavu k značnému uklidnění. V jeho osobě získala škola ředitele s velkou, dnes tak potřebnou, koncepčností v řídící práci, ředitele vyznačujícího se velkorysostí a schopností vytvářet příznivé podmínky pro pedagogickou práci. Nové vedení školy převzalo nelehký úkol v době, kdy naše školství nebylo, a není dodnes, v pořádku. Při celkové transformaci naší společnosti, doprovázené řadou negativních jevů, by mělo školství nejen poskytovat vzdělání odpovídající požadavkům konce dvacátého století, nýbrž i pomáhat v úsilí o duchovní a morální obrodu v krizích dnešního světa. Snad neuškodí citovat J.A.Komenského: "Náprava věci lidských má začínat od nápravy škol (...). Celá naděje v lepší časy se soustřeďuje jen a jedině na správnou výchovu mládeže, a tím na řádné řízení škol (...). Žádným jiným způsobem se nedá doba přivést k lepším mravům než nápravou mládeže."

Svět se mění, působí a žije. Život nekráčí zpět a nezdržuje se u včerejška. Chvilkové zastaveni u dvou desetiletí z minulosti naší školy by nemuselo být na škodu. Pro obnovení paměti. Vždyť historie je "magistra vitae". Ne pro sebe, ale především pro nás. Pro lidi, občany, ale v těchto chvílích zejména pro profesory, absolventy, žáky a zaměstnance školy. Kéž by i jejich vzpomínky na školu byly jen hřejivé.

Závěrem bych chtěl poznamenat, že tento článek nemá být a nechce být soudem. Psal jej nedokonalý a chybující člověk. Autor si je dobře vědom toho dějinně-filosofického a smysluplného "nesuďte, a nebudete souzeni" a "cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, Mně jste učinili".

Co přeji jubilující škole, pro mne nikdy nezapomenutelnému Slovaňáku? Pevně a rovně stůj a vzkvétej! Pro radost a potěchu svou i druhých.

Ludvík Sukup

(napsáno asi někdy v roce 1990 a pravděpodobně uveřejněné v gymnazijní ročence)