Ráno všichni dovnitř, po obědě zase ven, jinak zdání klidu.

Dělal jsem dnes doprovod pacienta objednaného na kontrolu zdraví. Zážitek začal příjezdem na asi jediné přecpané parkoviště. Ucpaný příjezd, silnice přes staveniště, fronta čekajících aut, autobusů a náklaďáků. Popojížděním až plížením jsme se dostali na vjezd na parkoviště. Příčinou čekání byla závora na parkovišti. Řidič musí přijet před závoru, zastavit, stáhnout okénko, najít “ten knoflík” na lístek, vzít lístek, mezitím se snad zvedne závora a pak může vjet na parkoviště. Závora se sklopí a další auto se přesune před automat na kouzelný papírek. Tak to jde stále dokola, mezitím někomu spadne lístek na zem, někdo nenajde “ten knoflík”, někteří spolujezdci vystupují a mezitím stále prší. První fronta je za námi. Následuje objíždění přecpaného, jediného, plně automatizovaného parkoviště. Mírným rozčarování je, že vpuštěná auta objíždí parkoviště a čekají na uvolnění parkovacího místa, všechna jsou totiž obsazená. Po několikáté se to podaří a můžeme se vydat do areálu zdravotnického zařízení.

Zatím jsem se nezmínil, pacient je málo pohyblivý, má berle. U okénka předávám zdravotní dokumentaci s “objednávkou” na vyšetření. “Pane, to bude asi tak dvě hodiny”, říká jedna ze dvou paní za pultem. Zmínil jsem se, že jsme objednaní. “No to jsou všichni”, říká druhá. Je plná čekárna, žádná židle volná. Proč objednávají všechny na stejnou hodinu, mi vrtá hlavou. No nic, je tam automat na kapučino, jedna židle se uvolnila a tak to pomalu ubíhá. Mezitím se dá sledovat i místní televizní okruh. Na obrazovce se střídá každých pět minut jeden obrázek za druhým. Cestovka láká k moři, realitka nabízí prodej i nákup bytu, a tak dál, napínavé. Pozornost upoutá paní s nějakým povozem na uklízení, někam jede, všichni odskakují, asi ji čeká velký úklid. Nečekal, vrací se dřív, než se vymění obrázek v televizi. Někde jinde je asi důležitější úklid. Sestry za pultem si vykládají své prožitky minulého dne tak, aby to asi všichni dobře slyšeli a lépe jim ubíhal čas. Přijde třetí sestra a řeší čtvrt hodiny problém s evidenčním číslem na nefunkční tiskárně, nevyřeší se to, musí jít za vrchní sestrou. Přichází doba oběda a sestry telefonují jiným sestrám, co je k obědu a kdy tam jdou. Pořád se něco děje, tři hodiny utečou jako voda. Čekárna se pomalu vyprazdňuje, před obědem musí být čekárny prázdné, asi je to nějaký místní předpis. Noviny jsem přečetl i s inzeráty, čtu si i parkovací lístek. Ten je zajímavý. Je na něm věta: “Odebráním lístku parkující souhlasí s provozním řádem parkoviště”. Takový řád neznám, mám asi nedostatky ve vzdělání. Přicházíme na řadu, doktor tři minuty něco opisuje z papíru na počítači. Hotovo. Jsme zkontrolováni, doktor je bystrý, stačí jedno mrknutí na pacienta, pár slov počítači a můžeme jít.

Na parkovišti hledám parkovací řád, ten nevidím, ale všimnu si menší fronty u nějakého stroje. Je to stroj na peníze. Zaplatíme za čtyři hodiny pronájmu parkovací plochy, uložím berle a pacienta a můžeme se zařadit do fronty na odjezd z parkoviště. Všechno geniálně vymyšlené, do automatu se vloží jeden papírek a 40 korun, vyleze druhý papírek, do dalšího stroje se vloží lístek, otevře se závora a můžete odjet. Drobný problém je, že ten stroj na peníze je asi 20 metrů od stroje na zvednutí závory. Nepoučení řidiči, asi tak tři z pěti ve frontě, zastaví jinak plynulý provoz, musí jít vyměnit jeden lístek za druhý. To nějakou dobu trvá, nejprve vjedou na parkoviště, souhlasí s řádem a pak ho nedodržují.

Ten koloběh front mi připomíná mládí. Jako když jsem chodil na brigády do Zetoru. Dokonalá organizace a plánování. Ráno fronta na přeplněný autobus, fronta na štípačky, fronta v kantýně, čekání na oběd, čekání na sprchy, zpáteční fronta na štípačky, fronta na autobus,… Všichni sem, všichni pryč.