V první řadě Dán vymyslel, že pudem hrát fotbal na státních kolejích, kam nemáme samozřejmě přístup. Dán říkal, že slyšel od pár Turků, že to není zas takovej problém. No tak sme si zabalili věci a začali se těšit. Kolem 7 večer nás vyzvedlo pár jeho známejch a vyrazili jsme. Cestou sem se dozvěděl jakej je plán a ten byl takovej: potichu se proplížit zatravněnou cestičkou, která byla mezi vojákama a školní ochrankou, přelízt třímetrovou zeď s ostatnýma drátama a pak lesíkem nepozorovaně na hřiště. Z Dánem na to zprvu koukáme jak na prison break, ale nakonec sme to nějak aj nějak zvládli. Když už jsme byli ve vnitř, tak už všechno šlo hladce a fotbal byl parádní. Po fotbale nás Turci pozvali k nim na pokoj na čaj či co. Pokoj na státních kolejích vypadal dost strašně, byl pro 6 lidí a měl tak řek bych 16m2, tři dvoupatrový postele, 6 malinkatech kovovejch skříněček, na zemi kachličky, jak z chodníku, žádná voda, žádná zásuvka na elektřinu. Elektřinu měli svedenou ze zářivkovýho světla do handmade zásuvky, kde se odvážili pustit i rychlovarnou konvici. Po pár hodinách klábosení o Turecko etc. jsme šli dom.

Další den, se mi z ničeho nic ozvala nějaká Begum z prvního patra našich kolejí, že esi chcem, že jdou do nedaleké vesničky Geruckle a že ať jdem taky, no tak samozřejmě se přidáme. S Dánem jsme plni očekávání, kam půjdeme, ale krom vodárny, tureckýho kafe, čaje a oraletu se nic zvláštního nekonzumuje. Po té co se vrátíme na koleje, se jen stala velmi užitečná věc, a to ta, že Begum mě naučila jak děla pravý turecký kafe pomocí džezvy. Celou dobu vykládají, jak maj za dva dny těžkou zkoušku, že nic neumí, ale naštěstí vydrželi až do 4 do rána, takže to s tou školou asi taky moc nepřehání. BTW ona studuje psychologii a ta zkouška byla z tureckejch dějin, co zavedl Atatyrk, a co nezavedl atd, údajně státem povinná zkouška pro všechny = Atatyrkovi principy se to jmenuje, marxismus leninismus to sice není, ale nemá to k tomu daleko.

Jedinou školu co sem tenhle týden měl v plánu byla v pondělí, ale z důvodu únavy jsem si ji přesunul na středu. A ve středu jsem to nějak sám ve třídě přežil, i když to bylo sem tam zajímavý – stojí přede mnou s pravítkem v ruce, čmárá čáry na tabulu, povídá export import cosi kdesi a já sám ve třídě málem koukám z okna :).

Ve středu večer nás pozval Sinan, Ahmed a Ezra na večeři k nim na pokoj, což se nám s Dánem náramně hodilo, protože naše kuchařské umění typu dánská specialita nudle s pórkem a kečupem nebo česká specialita brambory s mrkví nám už lezly krkem. Tam jsme se dozvěděli, že Sinan umí rusky a Ezra španělsky, tak v rámci jejich procvičení ruštiny a španělštiny jsme je pozvali na výlet na místní horu Uludag, kam jsem měli namířeno s lidma z Aisecu v neděli. Po večeři jsme z Dánem zašli do místního lesíku, kde jsme téměř holejma rukama utrhli dvoumetrovej stromek. Pak ho nenápadně propašovali skrze mříže požárního schodiště. Doma sem ho pak pomocí tří železnejch věšáků přinutil stát. Nakonec jsme ho lízátkama, bonbónama, dokonce i žvýkačkama ozdobili, aby to tak nějak tak, jak vánoční stromek vypadalo.

V čtvrtek přijel Michal s Ivou z Istanbulu, chudák Iva byla tady z toho života lehce vyjevená a vystresovaná a po pár dnech v Turecku už se moc těšila domů, kam hned v pátek zas vyrazila dom, Michal ji šel doprovodit, takže sem si mohl užívat dalších pár dnů pohodičky :).

V sobotu jsem kolem třetí odpoledne musel vzbudit tvrdě spícího dána, protože ve čtyři jsme měli být ve městě na meetingu s Aisecem. Aisec people jsou úplně skvělí, a dá se říct, že si s nima rozumím asi nejvíc ze všech lidi v Turecku :). BTW je jich asi 12 a jsou krom třech kolumbijek, každej z jinýho konce světa – z Hongkongu, Japonska, Mexika, Kolumbie, Kanady, Německa, Ruska, Nizozemska a Polska. S holkou z Polska si dokonce rozumíme. A je vcelku zajímavý, že Polka rozumí mě i Rusce. Ale já s Ruskou přímo ze Sibiře ani slova. No a s něma jsme zašli na Topáne – vyhlídka na město atd., nějakou večeři cosi-kefte s jogurtem a pak jsme zašli do the cheapest one hospody ve městě, kde pivo bylo za tři liry waououaoua :). Tam jsme se domluvili na přesným plánu na nedělní výlet na Uludag hill a srazu v 11 hodin u Atatyrkovi sochy.

“Pít jak dán” : Druhej den, sem nějak vstal o půl desáte a když sem dělal menší rozruh v kuchyni, tak mi dán z vedlejšího pokoje-asi 2 metry ode mě, poslal sms, že je wasted a nemocen a že mám pozdravovat Aisec people. Pak v deset na mě klepali Turci Sinan a Ezre, na který sem téměř zapomněl, kde jako sem, že na mě čekaj. Já říkám mmnt mmnt za pět minut sem dole. BTW moc nechápu tu Turky, maj tady takovou pěknou horu, ale jdou tam se mnou teď po prvé, já už tam dokonce jednou byl.

S Aisekářema jsme udělali menší nákup. Vyjeli teleferikem nahoru, což je asi 1800 metrů nad móřem, půjčili si gril a zakempili u jakýsiho potůčku uprostřed lesa. Kolumbijky byly jak z jara, protože viděli po prvé v životě sníh. Kořen z Hongkongu poprvé něco griloval – to byla sranda, šel sem s ním pro trošku šáší na rozdělání uhlíků, já sem donesl kopu dřeva a on v hrstičce pár třísek – holt je zvyklej na třistapatrový mrakodrapy, techniku kam se podíváš a ne jak my … – btw o vánocích přijede do Prahy, tak ho tam běžte pozdravit :). Chlápek z Kanady zas třeba neuměl otevřít otvírákem víno, tak ho rozbil a celý vylil na zem atd. atd. No ale nakonec se maso ugrilovalo a my jsme úspěšně zhodnotili náš současný stav a šli domů :). Ke konci dne jsme s Polačkou zjistili, jak dobře si rozumíme našimi rodnými jazyky, tak mi bylo příjemné zas mluvit chvilku česky.

Po příjezdu dom, na mě čekalo nemilé překvapení – Michal se vrátil z Istanbulu, tak sem si musel poklidit všechny svoje věci, který jsem naházel na jeho polovinu pokoje a opět se začít uskromňovat :). S ním sem zašel na něco k snědku, protože naše lednička je stále prázdná – nikdo tomu sice nerozumí, ale je to tak … Tam mi pověděl co vyděl za stávku v Istanbulu, jak může vypadat hotel za 7 lir na osobu, istanbulskou hospodu za 2 liry za pivo etc.

Tak se zatím mějte a pozdravujte všechny, kdo mě má rád :)) Čau

Příští týden jedem do Istanbulu na svatbu brata Ahmeda, což je kámoš Sinana a Emry :). Tak jsem zvědav, jak taková pravá muslimská svatba bude vypadat a snad přežiju naši náročnou školu, protože mezi tím musím stihnout plno různých věcí.

autor: Petr Sklenář