Někteří politici ztrácí všechny zbytky soudnosti a sebevědomě se domnívají, že jejich vlastní důležitost je málo odměňována. Podnikání s erárem se stalo jejich cílem, služba vlasti je k tomu dobrý prostředek. Správa státu, reformy daní, důchodů a zdravotnictví nezaberou tolik času, ještě si stačí zajistit nějaké ty přesuny státních obolusů do vlastních kapes.

Stále se objevují další a další kauzy spojené s korupcí nejen v nejvyšších patrech, nové aféry zakrývají předešlé, všechny jsou zameteny. Stano je milionář – strýc Vik je na něho pyšný, Džordžino za nic nemůže – to Zuzi, Marcelka si vymýšlí – Čuněk je osvobozen, Topolovo sdružení, auto paní Lucie, … Je to kolotoč, lidé si na to zvyknou a zapomenou.

Kde se berou všechny tajemné dary? Na co má každý papaláš a papalášská manželka občanská sdružení? Proč jsou státní zakázky předražené? Zbytečné otázky, vše je podle zákona.

„Dali jsme vám, kamarádíčkové, dary,
já a mí bratříčkové, dary jsme vám, kamarádíčkové, dali.
Pročpak jsme vám, kamarádíčkové, dali dary?
Abychom vám udělali radost!
A proč jsme vám chtěli udělat radost?
Nu? Inu proto, abychom měli my radost, že vy máte radost.
A měli jsme z vás radost? Ne, neměli! Ani tu nejmenší radost!
Zámky jste si vystavěli! Jedli a pili a pili a jedli!“

Werichovi skřítkové to kamarádíčkům pěkně vysvětlili, ale co my a dnešní realita!