Před revolucí jsem pracoval jako referent kádrového a personálního oddělení význačného státního podniku, proto mám předpoklady být zvolen za poslance / senátora / zastupitele. Pan X.Z. sice neuspěl ve volbách, ale pracuje pro mocnou lobistickou agenturu jako externí poradce. Vymyšlený příběh? Ani ne.

Po sametové revoluci společnost a její tehdejší mluvčí podcenili vliv komunistického aparátu, který pomáhal udržovat tehdejší policejní stát. Zrušení STB byl formální akt. Kde jsou ti pěšáci a důstojníci a jejich přisluhovači, lidoví milicionáři, donašeči a podobný stabilní kádr, na jehož základu komunisté „řídili“ stát a životy jeho občanů? Spřátelené party těchto hochů a děvčat se nenechaly rozpustit, ale přesunuly se do oblasti „podnikání“ se svými státními podniky. K tomu jim tehdy pomáhalo celé dřívější ministerstvo vnitra, justice a podřízené instituce, ve kterých před rokem 89 pracoval málokdo bez stranické příslušnosti nebo alespoň s dostatečnou loajalitou k tehdy vládnoucí vrstvě. A právě tato věrnost tehdejšímu režimu policejního státu je jádrem problému. Jak rozlišit předstíranou neškodnou podlézavost komunistickým šéfům od horlivosti, jejímž cílem bylo omezování práv jiného spoluobčana? Při budování kapitalismu se po revoluci důsledně neřešil tento společenský problém, se kterým se potýkáme dodnes. Pěkně to popsal pan Čásenský v úterní MfD.

Stát poprvé zveřejní seznamy důstojníků StB i další dokumenty, píše dnešní MfD a prý případů jako Tošovský, Nohavica, Mihal přibude. 17 kilometrů estébackých dokumentů mělo být zveřejněno dřív, ale alespoň někdy! Rozklad policejního státu jsme si po 17. listopadu představovali rychlejší, tedy někteří z nás.