Nedaleko vchodu do Stock exchange nás vítala socha Ataturka, u vchodu se musely odbavit jak na mezinárodním letišti, jen s tím rozdílem, že kontrola je jen tak pro srandu. Po chvíli se ocitáme konečně uvnitř, kde sem zjistil, že foťák mám v buse. :( . Asi po 15 minutách turecké přednášky se ptám Turka po pravici, jak dlouho to bude trvat a on tvrdí že asi 2 hodiny. Tak sem zašel za asi čtyřicetiletou zmalovanou uvaděčkou a požádal o pár materiálů v angličtině, ta samozřejmě nerozuměla jediného slova a s úsměvem jen říká pár tureckých slov. Tak nechápavě se vracím zpět na místo a asi po 10 minutách se tam objevuje překladatelka. A od té doby se mi tam začalo líbit – všude nás provedla, vysvětlila, jak to tam chodí, že od r. 1994 maj elektronický obchodování, ukázala místnost s bookmakerama, televizní stanici a papírů o stock exchange nám dala habaděj. Prostě paráda. No mezitím nám volaj polostarostlivý turci, kde jsme, jak jsme se mohly sami takhle ztratit, že mají na to jejich pravidle atd. my odpovídáme jako obvykle: to máte hodně špatný pravidla…Pak sme se vrátili do busu, a vyrazili do downtownu.

V centru městě jsme projeli kolem fotbalových stadiónů Fenerbachce a Bešiktas, jeli kousek od Bosporu a v autobuse se Turci hlasitě hádali jestli půjdou do Dolmobachče (asi nejrozlehlejší bárak, kterej sem kdy viděl a Atatyrk tam svýho času bydlel) nebo do Topkaka Palace (netuším). V Dolmobachče sem už byl, tak se snažím o Topkaka Palace. Ke konci hádky, která nevím jak dopadla, říká organizátor, že nemáme čas, a že jedem přímo do FinensBank, kde nás netrpělivě čekají.

FinansBank byl takovej rádoby mrakodrab, ne moc velkej, ne moc malej, asi jak kdyby panelák měl 40 pater. U vstupu nás jako obvykle čekala detekce všech kovů a jako obvykle při pípání oficír říká nezdržuj, to nevadí, pokračuj. Přednáška byla opět v turečtině, tak se po chvíli opět zvědám, ale tentokrát mě přednášející brilantní angličtinou říká, že na mě nemá čas. Vydržel sem asi dalších 15 minut nespat (michal už tou dobou téměř hlasitě podřimoval) a pak mi to nervi nevydrželi a říkám nazdar. Cestou pryč slyším nějakýho Turka kam si to dovoluju odcházet a já říkám toilet a ptá se esi jako jdu sám a já: I can pee alone, bye. Po té venku koukám po ulici, snažím se vstřebat místní atmosféru a po chvíli volá Michal, že jako kde su, že taky odešel a ať du ke vchodu, že se tam potkáme. Tam sme se rozhodli čekat v útulné místní čekárně, kde byl čaj, kafe a voda. Časem zjišťujeme, že je kolem vcelku hodně mladých úřednic a Michal se jedné ptá, jestli náhodou neví, kdy končí naše slavná turecká přednáška. Holka ochotně začne lítat vpravo vlevo, ptá se, koho potká a my jdem celou dobu za ní a pak říká, že jde dovnitř, že se optá. To ji radši vymluvíme, kdo ví, jak by to dopadlo… a odchází. Za asi pět minut opět vychází, tentokrát se svou kamarádkou, tácem jídla a , že vypadáme hladově, ať se jdeme najíst. U jídelního stolu s ní a s její kamarádkou si povídáme co tam dělají a nedělají, jedné bylo 23 a dělala cosi s půjčkama a hypotékama, druhé 22 a byla programátorka. Dál nás seznámili s ochrankou, uklízečkou, pár jejich šéfáma a všema dalšíma co prošli kolem. Btw celou dobu nechápu, co se děje, proč se s náma baví a proč nás krmí. Po vcelku dlouho době, kdy si jen říkám, ať je ta přednáška co nejdelší může být, uděláme pár fotek, protože jsem údajně nejvyšší osoba, kterou kdy viděli, dávají nám čísla, msn a emejly, abych jim poslal fotky a loučí se, že jdou pracovat.

Pak s tácu sníme, co můžeme a po chvilce se otevírají přednáškový dveře s našema Turkama. Ptají se, co sme si to dovolili odejít, že maj pravidla a my odpovídáme jako obvykle: to máte ale špatný pravidla. Říkáme, tady sme vám zařidili něco na zub, támhle máte vodu, čaj a kafe a Turci se uklidní a začínají být spokojení.

Po téhle story, asi kolem šesti večer organizátor říká, že se ješte podíváme do Taksimu, což je nejživější a nejmodernější část města-plno barů, klubů, obchodů a obchůdku, pouličních nabízečů různých hadříků atd. Po příjezdu do Taksimu nám ukazují místo srazu v osum večer a tak se ztrácíme, co nejrychleji můžem. Protože Taksim dobře známe a víme kde co je, tak hned si kupujem pivka a míříme na místní náměstí, kde začínáme vstřebávat atmosféru Taksim square.

Sraz v 8 stíháme, naši Turci hned říkají, že je z nás citít pivo, že to nemůžem, že maj takový pravidla a my odpovídáme obvyklou větou: to máte ale špatný pravidla. Nasedáme do busu a jedem dom.

Cestou zpět do Bursy se chovali střízliví Turci asi jak my po šesti pivech a pěti panácích, neboli dost hlasitě zpívali, tancovali po sobě, křičeli, řvali, všechno jim padalo a podobně. Nás se snažili zapojit, co to šlo, bohužel moje hlasivky prostě za střízliva nic nesvedou, ale rozhodně zábava to byla celou čtyřhodinovou cestu.

V Burse se s náma exotama z Brna, co věčně porušujou nepsaný turecký pravidla, každý loučí jak s vlastním bratrem, plno objímání, see U later atd. A my dost vyčerpaní a unavení, ale plní zážitků odcházíme na pokoj a spokojeně usínáme.

OMG sem se nějak rozepsal, sry, zatím čau, úživejte brněnského klidu :)

autor: Petr Sklenář